Mystické mesto Božie I – Počatie – Priamo Boh diktuje celý text

V odpovědi na tyto opakované modlitby mi Pán řekl: „Neboj se, duše,a netrap se, protože ti dám stav mysli a ukážu ti cestu světla a bezpečí, kterou může znát, nebo dokonce utvořit jen její Původce. Cokoli je zevnější a nebezpečné, tě dnes opustí a tvůj poklad zůstane zcela skrytý. Pečuj o něj a chraň ho svým dokonalým životem. Povedu tě skrytou cestou bez překážek, která je spolehlivá a čistá. Jdi po ní.”Po chvíli jsem v sobě pocítila změnu a vysoce oduševnělý stav mysli. Mé chápání dostalo nové světlo, které ho osvěcovalo a naplňovalo znalostí všech věcí v Bohu a jeho činností, takže jsem je vnímala takové, jaké samy v sobě jsou a jak je vnímá a vidí Bůh, v míře úměrné stupni jeho sdílení. Jde o poznání světla, které je svaté, něžné, čisté, jemné, pronikavé, bezpečné a hbité, které způsobuje lásku k dobru a nenávist ke zlu. Jde o dech Boží moci a vyzařování nejjemnějšího světla, které působí na mé chápání jako zrcadlo.

Tak vyšší schopnosti a vnitřní vnímání mé duše začaly zintenzivňovat svou činnost. Proto se objekt ve světle, které z něho probleskovalo, jevil být nekonečným, ačkoli vnímání zůstalo omezené a chápání konečné. Byla to vize,ve které jsem viděla Pána sedícího na trůnu velké velebnosti, kde jsem vždy s omezením smrtelníka zřetelně vnímala jeho vlastnosti. Pod závojem, který vypadal jako nejčistší křišťál, bylo možné zřetelně a jasně rozeznat obdivuhodné Boží vlastnosti a dokonalost, ačkoli tato vize nebyla úplná, přímá, jasnozřivá nebo zcela bez překážky, ale vždy přicházela prostřednictvím média, kterým byl již výše zmíněný křištálový závoj. Vnímání skrytého není obtížně pochopitelné, ale je podivuhodné, protože mysl si je vědoma toho, že to, co vnímá, je nekonečné.

Jakmile duše začíná vnímat a pocitovat tyto nádherné pocity, volá toužebně k Nejvyššímu: „Strhni mě za sebou a poběžme společně“ protože ve spojení se svým Milovaným už nepocituje skutky pozemského života. Ve snaze běžet za vůní mastí svého Milého začne žít více tam, kde miluje, než kde žije. Když už duše opustí svou nižší přirozenost, obrací se k ní pouze, aby ji napravila a omezovala své zvířecí choutky vášní. Pokud se ony někdy pokusí povstat ke vzpouře, duše si je rychle podmaní, protože už „nežiji já, ale žije ve mně Kristus”.

V určité míře je při všech těchto svatých úkonech a touhách pocitována pomoc ducha Krista, který je Bohem a životem duše a který se vyznačuje horlivostí, osvěcováním, svatými touhami, světlem a obratností při vedení skutků, které duši vnuká. Ty jsou takové, že jen Büh může být jejich původcem. Člověk pocituje nepřetržitou činnost lásky a důvěrné soužití s Bohem, živé a trvalé, které poutá
pozornost ducha k Božím věcem a odvrací ho od věcí pozemských.Kristus se projevuje jako ten, kdo žije v duši, kdo vykonává svou moc a svým světlem rozptyluje temnotu. To bychom mohli přiléhavě popsat jako stav, kdy stojíme ve vchodu do domu Páně, protože zde duše vidí nádheru vycházející z lampy Božího Beránka.

Neříkám, že je to veškeré světlo, ale je to jeho součást, která spočívá v poznání věcí, které přesahují schopnosti a sily tvora. Za podpory této vize Nejvyšší oživuje rozum jistou pronikavostí a světlem, čímž ho uzpůsobuje pro přijetí vznešeného vědění. Navíc takto dané poznání doprovází jistota, která je příznačná pro víru zakoušenou přiobvyklých pravdách zjevení. Víra doprovází vizi a Všemohoucí dává duší schopnost vážit si hodnoty poznání a světla, kterým ji naplňuje. Světlo tohoto poznání je neuhasitelné (Mdr 7,10) a všechny dobré věci spolu se šlechetnosti velké ceny přišly ke mně s ním. Toto světlo jde přede mnou a řídí mé kroky (Mdr 8,4), zmocnila jsem se ho neomylně a toužila jsem ho sdílet bez závisti, aniž bych skrývala jeho dokonalost. Je to účast na Božství, jehož přítomnost působí velké potěšení a radost. Toto světlo učí svobodně velkým věcem a ukázňuje srdce. S neodolatelnou silou zapuzuje klamné věci tohoto světa a zbavuje se jich, přičemž výhradně v tomto světle při pohledu objevuje nesmírnou hořkost. Takto osvícená duše rychle opouští pomíjející věci a prcha do posvátného útočiště věčných pravd. Vstupu je do vinného sklepa (Pis 2,4), kde ve mně Nejvyšší uspořádává nejvýš svatou lásku. Tím mě nutí být trpělivou a bez závisti, být laskavou bez rozčilování, být prostou pýchy, ctižádosti nebo hněvu, tím mě nutí nesmýšlet o nikom špatně a všechno snášet. Jeho hlas je stále ve mně a skrytě mě s velkou naléhavostí napomina abych konala to, co je nejvýš svaté a čisté. Všemu me učí, a když v nečem sebeméne zaostávam, vytýka mi to aniž by prehledl i to najmenší.

To je světlo, které v jednom a témže okamžiku osvěcuje, zvětšuje horlivost, uči a kárá, trestá a oživuje, volá a odrazuje, varuje a nuti, kterë jasně ukazuje rozdíl mezi dobrem a zlem, které odhaluje skrytost, hloubku, délku a šíři,které mi odhaluje svět, jeho stav, sklony, klamy, lži a faleš těch, kteří ho milují a užívají. Především mě však učí pohrdat světem, šlapat po něm a povznášet se k nejvyššímu
Pánu a Vládci vesmíru. V jeho vznešenosti vidím a poznávám řád všech věcí, moc živlů, počátek, střed a konec času, jeho proměny a různorodost, postupující běh let, harmonii všeho tvorstva a jeho vrozené vlastnosti, všechna tajemství lidí, jejich skutky a myšlenky, to, jak daleko zbloudili od Pána, nebezpečí, ve kterém žijí, a omyly na jejich cestě; státy a vlády, omezenost jejich existence, jejich velkou nestabilitu, jejich začátek a jejich konec, správné a chybné principy, kterými se řídí. To vše je možné poznat a zřetelně vidět v Bohu prostřednictvím toho světla, dokonce tak dalece, žeje možné rozlišit věci týkající se jednotlivých osob a okolností. Jakmile však duše klesne do nižšího a obvyklejšího stavu, ve kterém musí využívat pouze podstatu nebo získané návyky z tohoto osvícení, a nemůže se těšit z jeho úplného lesku, je toto vznešené a výše popsané poznání osob, okolností a skrytých myšlenek omezenější a skromnější. V tomto nižším stavu vnímám pouze natolik, nakolik je to nezbytné pro to, abych se vyhnula nebezpečí, prchala před hříchem a pocitovala upřímný soucit s jinými lidmi, i když mi není současně dovoleno s někým otevřeně mluvit o tom, co mi bylo zjeveno o jeho zlém stavu. Nemohla bych to udělat, ani kdybych se o to snažila, protože se mi zdá, že bych oněměla, pokud by mi Původce toho světla nedovolil nebo nenařídil, abych někoho z bližních napomenula. Avšak ani při takových příležitostech nesmím odhalit povahu svého poznání, ale
jsem nucena promlouvat k srdci s využitím prostých argumentů jednoduchého, obyčejného a láskyplného přesvědčování v Bohu. Současně jsem vyzývána k modlitbě za jejich potřeby, které jsou mi sděleny.

Tak, když jsem ve stavu výše uvedeného osvícení, vidím také a poznávám Královnu a Paní, jak se mnou mluví, a také anděly v jejich přirozenosti a vznešenosti. Někdy je vidím a poznávám v Pánu a jindy je vidím samotné s tím rozdílem, že když vidím jen je samotné, sestoupím na nižší úroveň poznání. Vnímám také tento rozdíl, který vyplývá z předmětu a druhu poznání. Na této nižší úrovni vize vidím, hovořím a naslouchám svatým knížatům, přičemž oni se mnou rozmlouvají a vysvětlují mi mnohá tajemství, která mi Pán ukázal. Rovněž Královna nebe mi zjevuje a předkládá různá tajemství svého nejvýš svatého života. Velice jasně rozpoznávám každou z těchto svatých osob a pocituji božské účinky, které každá z nich vzbuzuje v mé duši.